Každý z nás je, představme si, jakoby ohraničen mnoha kruhy; některé z nich jsou menší, ale jiné větší a jiné zahrnuty jinými kruhy, dle odlišných a nerovných zvyklostí vůči sobě navzájem.

První a nejbližší kruh je vlastně ten to, který každý popisuje svojí myslí jako střed, kruh, v kterém je obsaženo tělo a vše, co se se týká těla. Proto je to nejmenší kruh a téměř se dotýká centra samotného.

Druhý kruh od něj, který je vzdálenější od centra, ale zahrnuje první kruh, je ten, ve kterém jsou obsaženi rodiče, bratři, manželka a děti.

Třetím kruhem od středu je kruh, který obsahuje strýce a tety, dědy a babičky, a děti bratrů a sester.

Poté je kruh, který zahrnuje zbývající příbuzné.

Další je ten, který obsahuje běžný lid, pak ten, který zahrnuje lidi stejného kmene, poté ten, který obsahuje občany; a pak následují dva další kruhy, z nichž jeden je kruh těch, kteří bydlí v blízkosti města, a druhý těch, které jsou ve stejné provincii.

Ale nejvzdálenější a největší kruh, a který zahrnuje všechny ostatní kruhy, je kruh celého lidstva.

Je odpovědností toho, kdo se snaží v každém z těchto spojení řádně jednat, aby v určitém ohledu integroval kruhy jakoby do jednoho centra, a vždy usilovně usiloval o to, upřímně sám sebe přenést z kruhů, ve kterých je obsažen, do několika dalších, které zahrnují. Týká se to tedy člověka, který miluje své bližní, aby se choval sám tímto způsobem ke svým rodičům a bratrům; a též podle stejné analogie k svým starším příbuzným obou pohlaví, jako například pradědům, strýcům, a též těm, kteří jsou stejně staří, jako je jako on sám, jako ke svým synovců; a k těm kteří jsou mladší, třeba k dětem svých synovců.

  • Hieroklés, Fragmenty, Jak bychom se měli chovat ke svým bližním
Pro srovnání si přečtěme úryvek z dopisu Alberta Einstein Robertovi Marcusovi z 12. února 1950:
Lidská bytost je součástí celku, kterému říkáme ‚Vesmír‘, část omezená v čase a prostoru. Prožívá sebe sama, své myšlenky a pocity jako něco odděleného od zbytku—a to je jakýsi optický klam jeho vědomí… Tento klam je pro nás jakýmsi vězením, které nás omezuje na naše osobní touhy a náklonnosti k několika nejbližším osobám. Naším úkolem musí být osvobodit se z tohoto vězení rozšiřováním našeho kruhu soucitu tak, abychom objali všechna živá stvoření a celou přírodu v její kráse. Nikdo není schopen toho dosáhnout úplně, ale snaha o takové dosažení je sama o sobě součástí osvobození a základem pro vnitřní bezpečí.
Einsteinův dopis ne náhodou citují ve svých dílech např. Pierre Hadot, pravděpodobně nejdůležitější osobnost moderního stoicismu, a James Austin, renomovaný neurovědec a zenový buddhista.

PODPOŘTE PROSÍM NAŠÍ PUBLIKAČNÍ ČINNOST!

Podpořte provoz stránky prokopton.cz dobrovolným příspěvkem na účet 2800760955/2010 anebo platbou prostřednictvím QR kódu (částku si určíte sami). Děkujeme za podporu!