Trvání lidského života je bod, jeho podstata – neustálé proudění, smyslové vnímání je kalné, složení celého těla náchylné k rozkladu, duše – čarovný kruh, náš osud – záhada, naše pověst – plod libovůle.
Úhrnem řečeno: všechno, co se vztahuje k tělu, je proud změn, a co se vztahuje k duši, sen a dým, život je boj a putování cizinou a posmrtná sláva – zapomínání.
Co nás tu tedy může bezpečně vést?
Jedno jediné – filozofie.
A její příkaz je, abychom božstvo ve svém nitru chránili před zneuctěním a úhonou a dopomáhali mu k vítězství nad rozkoší i bolestí, abychom nic neudělali nazdařbůh, nic podvodně ani pokrytecky a abychom byli nezávislí na činnosti nebo nečinnosti kohokoli jiného; abychom se ochotně podrobovali všem událostem i údělům s přesvědčením, že k nám přicházejí odtamtud, odkud jsme přišli my sami, a konečně abychom očekávali smrt s odevzdanou myslí jako přirozené rozloučení prvků, z nichž se každé stvoření skládá.
Není-li však pro prvky samé nic hrozného v tom, že se každý z nich ustavičně přeměňuje v jiný, proč by se kdo děsil přeměny a rozkladu všech dohromady? Vždyť se to děje ve shodě s přírodou; a co se děje ve shodě s přírodou, není zlo.
–Marcus Aurelius Antoninus, Hovory k sobě, 2.17, přel. Rudolf Kuthan, Arista a Baset, Praha 2011.
PODPOŘTE PROSÍM NAŠÍ PUBLIKAČNÍ ČINNOST!
Podpořte provoz stránky prokopton.cz dobrovolným příspěvkem na účet 2800760955/2010 anebo platbou prostřednictvím QR kódu (částku si určíte sami). Děkujeme za podporu!
