Vyberte stránku

Jestliže uvolníš i jen nakrátko svou pozornost, nepředstavuj si, že ji zase přivoláš, kdykoliv se ti bude chtít, nýbrž to si dobře uvědom, že svým dnešním pochybením nezbytně budeš méně způsobilý ke všem ostatním úkonům. Neboť především tím vzniká – a to je ze všeho nejhorší – zvyk nedávat pozor a potom zvyk odkládat pozornost; a tak se ti stane zvyklostí stále na jinou a jinou dobu odkládat šťastný a slušný život, chování shodné s přírodou a setrvávání v něm. Je-li tedy odkládání pozornosti prospěšné, pak její úplné zanedbávání je ještě prospěšnější; pakli není prospěšné, proč nezachováváš pozornost ustavičnou?

“Dnes si chci hrát.”

Co ti tedy brání to dělat – ale pozorně?

“Chci zpívat.”

Co ti brání zpívat – ale pozorně?

Což nějaké období tvého života je výjimkou, takže pozornost se na ně nevztahuje? Což je pozorností učiníš horší a nepozorností lepší? A který jiný z životních úkonů se stává lepším lidskou nepozorností? Pracuje nepozorný tesař přesněji? A nepozorný kormidelník kormidluje bezpečněji? A zdali některý jiný z méně významných úkonů se lépe provádí s nepozorností? Neuvědomuješ si, že jakmile své myšlení uvolníš, pak už není ve tvé moci je přivolat ani ke slušnosti, ani k počestnosti, ani ke skromnosti? Ale pak děláš všechno, co tě napadne, a jen hovíš svým choutkám.
„Ke kterým tedy věcem mám obracet pozornost ?“

– Předně k oněm obecným zásadám a tyto máš mít pohotově a bez nich nemáš ani spát, ani vstávat, ani pít, ani jíst, ani s lidmi se stýkat. Myslím tyto: Nikdo není pánem cizí vůle a toliko ve vůli záleží něčí dobro i zlo. Nikdo tedy nemá moc mi buď opatřit dobro, nebo mě uvrhnout v zlo, nýbrž já sám jediný mám v těchto věcech moc nad sebou. Budu-li tedy mít tyto věci v bezpečí, proč se mám znepokojovat vnějšími věcmi? Který tyran je mi postrachem, která nemoc, chudoba nebo překážka?

– “Ale komusi jsem se nelíbil.”

– “Ale což ten “kdosi” je můj úkon? Což je to můj soud?

– “Nikoliv.”

– Co mi tedy ještě dále na tom záleží?

– “Ale jak se zdá, má velkou moc.”

– “To je jeho věc a pak těch, jimž se tak zdá; ale já mám komu se líbit, komu se podrobovat, koho poslouchat; a to je bůh, a po něm – já sám. Bůh mě doporučil mně samému a mou vůli podrobil mně samotnému, dav mi pravidla k jejímu správnému užívání; budu-li se jimi řídit, v sylogismech nebudu dbát nikoho z těch, kteří říkají něco jiného, v řešení úsudků s dvojsmyslnými návěstmi o nikoho se nebudu starat: proč bych se tedy v důležitějších věcech měl roztrpčovat těmi, kteří mě haní? Co je příčinou tohoto nepokoje? Nic jiného než že sem na tomto poli nevycvičen. Nebot každá znalost je náchylná pohrdat nevědomostí a nevědomými lidmi, a nejen každá znalost, ale i každé umění. Vezmi si kteréhokoliv ševce chceš: ve věcech svého řemesla má pro lidi posměch; vezmi si kteréhokoliv tesaře!

Nejprve tedy musíme mít tyto zásady pohotově a bez nich nic nemáme činit, nýbrž celou duší máme být zaměřeni k tomuto cíli; nemáme bažit po žádné z vnějších věcí, po žádné z cizích, nýbrž jak nařídil ten, který má nad nimi moc, stůj co stůj máme usilovat o ty věci, které jsou v moci naší vůle a všechny ostatní máme chtít jen tak, jak nám jsou dávány. A potom máme mít paměti, kdo jsme a jaké je naše jméno; máme se snažit zařizovat své činy v plnění povinností podle požadavků našich společenských vztahů.

Máme mít na zřeteli, kdy je vhodný čas ke zpěvu, kdy vhodný čas k hraní a v čí přítomnosti: a co bude nemístné; aby snad námi neopovrhovali naši společníci nebo my sami sebou; kdy smím žertovat, komu se smím vysmívat, za jakým účelem se shovívavě chovat a ke komu; a konečně, jak uhájit svou vlastní úlohu při shovívavosti ve společenském styku. Ale kdekoliv se odchýlíš od některé z těchto zásad, hned ti vzejde škoda, a to ne odněkud zvenčí, nýbrž ze samé činnosti.

  • Epiktétos, Rozpravy, IV, 12.1-18, přel. Rudolf Kuthan, Soboda, Praha 1972.