Vyberte stránku

Když Héraklés dospěl do období mezi chlapectvím a jinošstvím, kdy se mladí lidé stávají pány sebe samých a ukazují, zda se v životě pustí cestou ctnosti, nebo neřesti, odešel do samoty a posadil se tam pln nerozhodnosti, kterou cestou se má dát. Tam se před ním objevily dvě urostlé a vysoké ženy a šly k němu. Jedna z nich byla spanilá na pohled a krásná od přírody, její pleť zdobila čistota, oči jí krášlil stud, chování zušlechťovala skromnost, a oděna byla v šat barvy bílé. Druhá byla dobře živená, vše na ní jen kypělo. Byla nalíčená, takže vypadala bělejší a červenější, než byla ve skutečnosti, nesla se až nepřirozeně zpříma, oči měla dokořán otevřené, oblečená byla v oděv, který uplatňoval její mladistvý půvab. Často se prohlížela, pozorovala, zda se za ní někdo otáčí, a každou chvíli se dívala na svůj stín.

Když se přiblížily k Hérakleovi, žena dříve jmenovaná šla stále stejným krokem. Druhá ji chtěla předstihnout, rozběhla se k Hérakleovi a oslovila ho:

‘Vidím, Hérakle, že se nemůžeš rozhodnout, kterou cestou se máš pustit do života. Vybereš-li si mne za přítelkyni, povedu tě tou nejpříjemnější a nejschůdnější cestou, okusíš každou rozkoš a po celý svůj život nepoznáš žádnou nesnáz. Především nebudeš myslit na války ani na obchody, ale budeš se starat jen o to, abys našel ty nejlahodnější pokrmy a nápoje, abys potěšil svůj zrak i sluch a poskytl vzrušení svému čichu a hmatu, abys našel společnost takových chlapců, která by ti byla nejpříjemnější, abys spal co nejměkčeji a všechna tato potěšení abys získal s vynaložením co nejmenší námahy. Kdyby se ti někdy zdálo, že nemáš dost prostředků na zajištění toho všeho, neměj strach, že tě budu nutit, aby sis při jejich opatřování týral tělo nebo trápil duši: pracovat budou druzí, ty budeš jen sklízet plody jejich činnosti a budeš vždy při tom, z čeho by ti mohl plynout zisk. Těm, kteří jdou se mnou, umožňují těžit ze všeho.’

Héraklés to vyslechl a zeptal se jí:

‘Jak se jmenuješ, paní?’

‘Mí přátelé mi říkají Blaženost, kdežto ti, kteří mě nenávidí, mi dávají jméno Neřest.’

A to už tu byla i druhá žena a řekla Hérakleovi:

‘I já přicházím k tobě, Hérakle. Vím, kdo jsou tví rodiče, vím také, co je v tobě – poznala jsem to během tvých let učednických. O to se opírá má naděje, že rozhodneš-li se pro cestu vedoucí ke mně, určitě se z tebe stane zdatný tvůrce krásných a ušlechtilých skutků a mně to přinese ještě víc cti a vážnosti za to, co dobrého udělám pro tebe. Nebudu tě klamat krásnými řečmi o rozkoších, ale podle pravdy ti vyložím, jak bohové všechno zařídili.

Z toho, co je dobré a krásné, nedali bohové lidem nic bez námahy a starosti. Chceš-li, aby ti byli bohové nakloněni, musíš je ctít. Jestliže chceš být přáteli milován, musíš jim prokazovat dobro. Toužíš-li, aby si tě některá obec vážila, musíš jí být užitečný. Usiluješ-li o to, aby tě celé Řecko obdivovalo pro tvou statečnost, musíš se snažit být mu co platný. Chceš-li, aby ti země přinášela bohatou úrodu, musíš ji obdělávat. Myslíš-li, že bys měl zbohatnout z chovu dobytka, musíš se o svá stáda starat. Nutí-li tě to, abys rozmnožoval svůj majetek válkou, a přeješ-li si osvobodit své přátele a podmanit si nepřátele, musíš se naučit válečnému umění od těch, kteří je ovládají, a cvičit se v tom, jak je třeba je užívat. Chceš-li být fyzicky silný, musíš si zvykat na to, jak své tělo podřídit rozumu, a musíš je otužovat námahami a potem.’

Tu jí, jak vypravuje Prodikos, Neřest skočila do řeči:

‚Uvědomnuješ si, Hérakle, jak obtížnou a dlouhou cestou tě tato žena vede k požitkům? To já tě dovedu ke štěstí cestou snadnou a krátkou.’

Ctnost jí na to odpověděla: ‘Ty ubožačko, co ty máš dobrého? Jakou radost ze života znáš, když kvůli ní nechceš vůbec nic dělat? Ty nikdy nečekáš, až se v tobě probudí touha po nějakém požitku, ale přesytíš se jimi dřív, než po nich zatoužíš, najíš se dřív, než máš hlad, a napiješ se dřív, než máš žízeň. Aby ti chutnalo jíst, uchyluješ se k různým kuchařským kouzlům, aby ti chutnalo pít, opatřuješ si drahá vína a v létě běháš a sháníš sníh, aby se ti příjemně spalo, nejenže si měkce steleš, ale dáváš si ještě lůžko na pružiny. Po spánku toužíš ne proto, že bys byla unavená prací, ale protože nemáš co na práci. Požitek lásky si vynucuješ dřív, než cítíš potřebu, je ti při tom dobrý každý prostředek a je ti také jedno, zda jsi s mužem, nebo s ženou.

Taková je tvá výchova, kterou uděluješ svým přátelům: aby v noci sloužili hanebné rozkoši a nejlepší část dne aby prospali.

Ačkoliv jsi nesmrtelná, bohové tě od sebe zapudili a dobří lidé tebou pohrdají. Nikdy neslyšíš, co slyšet je ze všeho nejpříjemnější, totiž slovo pochvaly, nikdy nevidíš, co vidět je ze všeho nejmilejší, neboť jsi nikdy nespatřila krásné dílo, které by bylo dílem tvých rukou.

Kdo by ti věřil, když něco povídáš? Kdo by ti pomohl, když něco potřebuješ? Který člověk se zdravým rozumem by se odvážil patřit k tvému průvodu?

Tví přátelé jsou tělesně slabí, dokud jsou mladí, a slabého ducha, když zestárnou; vždyť byli v mládí vychováni a vykrmeni bez námahy a stářím procházejí s potížemi, vyžilí, stydíce se za to, co v životě prováděli, a těžce snášejíce svou současnou situaci. V mládí šli z rozkoše do rozkoše a na stáří si nechali všechno trápení.

Já naproti tomu jsem ve stálém styku s bohy, jsem ve stálém styku s řádnými lidmi, žádný dobrý čin, ať mezi bohy nebo mezi lidmi, není vykonán bez mé účasti. Mne nejvíc ze všech ctí bohové i lidé, na nichž záleží, pro řemeslníky jsem vítanou spolupracovnicí, pro hospodáře věrnou strážkyní domu, pro otroky laskavou ochránkyní, jsem dobrou pomocnicí při činnostech míru a spolehlivou spojenkyní v dílech války a nejlepší družkou v přátelství.

Mí přátelé mají z jídla a pití příjemný a klidný požitek, neboť nejedí a nepijí, dokud na to nemají chuť. Spánek je pro ně sladší než pro ty, kteří nic nedělali; přerušení spánku je nemrzí, také kvůli němu nezanedbávají povinnosti. Mladí lidé mají radost z chvály starších, starším dělá dobře úcta mladých, rádi vzpomínají na své dřívější činy a těší je dělat to, co přítomnost vyžaduje. Mým přičiněním jsou milí bohům, drazí svým přátelům a ve vlasti jsou vážení. Když pak přijde jejich osudem určený konec, neleží bez úcty v zapomenutí, ale jejich památka žije po všechen čas dál v oslavných písních.

Hérakle, synu ušlechtilých rodičů, i ty máš možnost dosáhnout toho nejvyššího Štěstí, nebudeš-li litovat námahy.’

 

  • Xenofón, Vzpomínky na Sókrata, pře. Václav Bahník, Svoboda 1972.