Vyberte stránku

Svět je plný politiků, kteří nám říkají, že pokud jsme nešťastní, není to naše chyba. Naopak, naše neštěstí je způsobeno něčím, co nám udělala vláda, nebo co pro nás udělat nezvládá. Nás občany povzbuzují k tomu, abychom pochodovali ulicemi nebo abychom napsali svému kongresmanovi spíše, než abychom studovali Senecu nebo Epiktéta. Co je důležitější, povzbuzují nás, abychom dali hlas kandidátovi, který tvrdí, že má schopnost umně využít moc vlády, aby nás učinil šťastným.

Stoikové takové myšlení pochopitelně odmítali. Byli přesvědčeni, že to, co stojí mezi většinou z nás a štěstím není naše vláda nebo společnost, v níž žijeme, nýbrž defekty v naší životní filozofii – nebo naše neschopnost mít vůbec nějakou filozofii. Je pravda, že naše vláda a společnost do značné míry rozhodují o vnějších okolnostech, ale stoikové chápali, jak slabé je spojení mezi vnějšími vlivy a tím, jak jsme šťastní. Je naprosto možné, aby byl někdo vyhoštěn na nehostinný ostrov, a přesto byl šťastnější než někdo, kdo žije v luxusu.

Stoikové chápali, že vlády mohou svým občanům ubližovat; římští stoikové, jak jsme viděli, bývali bohužel autoritami nespravedlivě trestáni. Stoikové také souhlasí s moderními reformátory společnosti, že máme povinnost bojovat se společenskou nespravedlností. Ovšem liší se od nich v chápání lidské psychologie. Stoikové se především nedomnívali, že je pro lidi vhodné, aby o sobě smýšleli jako o obětech společnosti – respektive obětech čehokoli jiného. Pokud se považujete za oběť, nebudete mít dobrý život. Jestliže však o sobě odmítnete smýšlet jako o oběti – když odmítnete, aby vaše vnitřní já bylo poraženo vnějšími vlivy – budete žít dobrý život, nehledě na vnější okolnosti. (Stoikové se domnívali, že je možné, aby člověk dosáhl vnitřního klidu i přesto, že byl potrestán za pokus o reformu společnosti, v níž žil.)

Ostatní snad mohou mít tu moc ovlivňovat, jak nebo snad zda žijete, ale podle stoiků není v jejich moci zničit vám život. Pouze vy jej můžete zničit, a to tím, že nebudete schopni žít v souladu se správnými hodnotami.

Stoikové věřili v sociální reformy, ale také věřili v osobní změnu. Přesněji, domnívali se, že prvním krokem ve změně společnosti v takovou, kde lidé žijí dobrý život, je naučit lidi, aby jejich štěstí co nejméně záviselo na vnějších okolnostech. Druhým krokem ve změně společnosti je změnit vnější vlivy lidí. Stoikové by dodali, že pokud nejsme schopni změnit sebe, pak pravděpodobně neprožijeme dobrý život, ať už se sebevíce snažíme změnit společnost, v níž žijeme.

Mnozí z nás byli přesvědčeni, že štěstí je něco, co nám udělí někdo jiný, nějaký terapeut nebo politik. Stoicismus tuto představu odmítá. Učí nás, že jsme přesně tak odpovědní za své štěstí jako i neštěstí. Také nás učí, že teprve tehdy, když přijmeme odpovědnost za své štěstí, budeme mít jistou šanci jej získat. To je jistě zpráva, kterou mnozí lidé, poučovaní terapeuty a vládou, neradi uslyší.

 

  • William B. Irvine, Jak žít dobrý život. Starověké umění stoické radosti, přel. Alena Novotná, vyjde na podzim r. 2020.