Vyberte stránku

Když mluvíme o konečném dobru, jsme ve stejné situaci jako ten, kdo si usmyslí, že zasáhne kopím nebo šípem nějaký cíl. Podobnost spočívá v tom, že střelec musí podniknout všechno, aby cíl zasáhl, a udělat všechno, co by mu mohlo umožnit dosažení jeho záměru, to je něco jako jeho konečný cíl, odpovídající tomu čemu my v životě říkáme nejvyšší dobro. Avšak skutečný zásah je něco, co by si člověk měl vybrat, co by však neměl vyhledávat. 

– Marcus Tullius Cicero, O nejvyšším dobru a zlu, 3, 22, in: Dialog a satira, Odeon, Praha 1977, přel. Václav Bahník.

Vysvětlíme.

Pořídil sis dobrý luk a šípy a pravidelně chodíš na střelnici se zlepšovat v umění lukostřelby.

Vybereš si dobré místo. Vložíš šíp, natáhneš tětivu, zamíříš, vydechneš, zadržíš “bezdech” – a pustíš šíp.

Až doteď bylo vše v tvé moci – jakmile jsi ale pustil tětivu a šíp letí, tak to, jestli šíp terč trefí, anebo ne, už teď neovlivníš.

Třeba trefí.

Ale třeba netrefí – a nebude to “tvoje chyba”. Třeba se terč pohne. Třeba náhle zavane vítr. Třeba něco letícímu šípu vstoupí do cesty.

V životě bychom se měli snažit dělat to, co je v našich silách – se ctí, vědomím a vnitřním smířením, že to, jak to nakonec dopadne (a dopadnout to může jakkoliv), už neovlivníme.

Proto ať se stoici pouštěli do čehokoliv, vždy dodávali tzv. exceptio: Fortunae caldera mando –“zbytek nechávám v rukou Štěstěny”.

Seneca píše (list XIV):

 … mudrc hledí u všeho na záměr, nikoliv na výsledek. Jenom začátky jsou v naší moci; o výsledku rozhoduje osud, ale nepřiznávám mu právo, aby nade mnou vynášel roszudek.

To důležité však je, že dobrý záměr, co nevyjde, je lepší, než vojebávka, co vyjde.

A když to nevyjde, tak.. tak to holt nevyjde.

Ale – je třeba mířit, protože pokud nikam namíříš, střílíš naslepo, a pravděpodobnost, že trefíš, co chceš, je jen a jen v rukách Fortuny.